Atilla a Ruprecht

Archiv 2010



7.12.2010   V pátek jsme vyrazili s Gábinou na výcvikový víkend do Jizerských hor do Českého Šumburku. Výcvik měl být zaměřený na pozitivní motivaci, práci s klikrem. Protože se akce konala zhruba 10 km od bydliště Atíkovi mamky Nessie, dohodli jsme si u její paničky audienci. Atík se opravdu vyznamenal, v baráku občurával co se dalo, potom jsem si ho radši dala na vodítko. Nějak to nechápu, v cizích domech a bytech je zvyklý a takovéhle "krávoviny" nedělá. V domě žijou čtyři hafani, asi měl potřebu je prostě přeznačkovat. Potom jsme pokračovali do penzionu, kde jsme byli ubytovaní a kde se i cvičilo. Tam už na nás čekal pro změnu Atíkův taťka Koník, který s náma celý výcvik také absolvoval. 
  Výcvik probíhal pod vedením Karoliny Eckshlagerové a přesně mi svým pojetím vyhovoval, Karolíny styl je přesně to, co mi sedí. Jsem moc ráda, že se probírala i skoková technika dle Susan Salo a další věc, kterou určitě začnu více používat, jsou time-outy. Měla jsem z různých důvodů strach time-outy využívat, ale Karolina mě všech obav zbavila. Více v sekci - Tréninky, semináře ...

2.12.2010 Trochu jsem překopala a zaktualizovala stránky. K tomu jsem se chystala už déle, ale teď mě k tomu bohužel donutila Wilíkova smrt. 

5.11.2010 Včera, tedy 4.11. jsme se s Jirkou rozhodli ukončit trápení našeho ohaříčka Wilíčka a večer v půl desáté byl uspán navždy. Více o jeho nemoci napíšu později.
Bohužel se proto nemůžu radovat ani ze zprávy, která přišla z Genomie. Atík byl geneticky testován na CEA a MDR-1, v obou případech je negativní. 

25.10.2010 Po poměrně akčním létě si s hafanama užíváme procházky, klikáme, obediencujeme, trochu hážeme talířem a  užíváme si spíše klidu. Atíkovi skončily i  pravidelné agility tréninky v ČB, protože Verča ke které jsme jezdili, předčasně porodila a zatím nevíme kdy budeme moci pokračovat. Takže trénujeme dle nejlepšího vědomí a svědomí sami. Chystám se pořídit si nějakou základní sadu překážek, abychom nebyli tolik odkázaní na cvičák.

Největší "zábavu" nám ovšem připravil Wilík, kterému se z nevině vyhlížející rýmy vyklubala dost ošklivá viroza. V Třeboni to nepostihlo jen Wilíka a my bohužel zjistili, že dva starší psi zřejmě na toto onemocnění umřeli. Veterinář nás varoval, že virozoza může mít těžký průběh, ale člověk asi není nikdy dost připraven. V úterý Wilík přestal úplně žrát, doslova čůral zadkem, byl úplně apatický a teplota mu vylítla přes 40 stupňů a tento stav vydržel až do neděle, respektive do soboty. Jistě si dokážete představit už tak hubeného Wilíka po pěti dnech bez jídla a vyčerpaného teplotou a průjmem. V sobotu veterinář zkonstatoval, že je jeho stav vážný a pokud antibiotika nezaberou do nedělního rána, půjde Wilík na kapačku. Naštěstí v neděli ráno měl Wilík o pět desetinek nižší teplotu a také jsme s ním nemuseli celou noc ven kvůli průjmu. Dostává injekčně dál antibiotika a teplota pomalu klesá, dokonce začal i po troškách žrát. Snad už to bude jen lepší. 

Aby Atík nelitoval, že on si u veterináře "neužívá", nechali jsme mu vzít krev a vzorek poslali do Plzně do laboratoří Genomia, kde provedou genetický test na CEA a MDR-1.




2.9.2010 Do galerie přidán odkaz na fotky z tábora s Katjou Taminnen.

31.8.2010 
Poslední prázdninový týden jsme strávili opět v Záměli u Potštejna, kde jsme se (stejně jako minulý rok) zúčastnili soustředění obedience. Vyrazili jsme celá "smečka", tedy já, Jirka a oba hafani. Tentokrát jsem cvičila s Atillkou, Jirka vyfasoval sedák a šňůru, Wilík postroj a vyráželi každý den na výlety. Skvělá lektorka Katja Taminnen mě opět nadchla, její přístup k výchově a výcviku psa je pro mě ideální. Tábor by byl, myslím, zajímavý nejen pro ty, kdož se věnují obedience, ale pro všechny, kteří se psem jakkoli pracují.
V závěru jsem si s Atíkem zkusili obrany, vlastně bych spíš měla napsat "obrany".
Celý týden se opravdu vydařil a pro mě (a pro Jirku prý také) to byla skvělá dovolená, kterou jsme si užili.
V kempu jsme zůstali až do pondělí, protože Atík byl objednán do Hradce Králové na rentgen a posouzení dysplazie loketních a kyčelních kloubů k MVDr. Ekrovi. Rentgeny dopadli dobře a výsledek je nejlepší jaký může být - vše je nulkové. 



10.8.2010 V Úhonicích proběhl v sobotu obedience závod "No Borders",  kam byl Wilík přihlášen do kategorie OB-1. Už při cestě tam jsem nestačila zírat jaké proudy vody se valí z nebe a nedokázala jsem si dost dobře představit, jak celý závod bude probíhat. Přesto jsem se těšila, startovní listina slibovala dobrou partu lidí a že o zábavu nouze nebude. Po příjezdu jsem zjistila, že kategorie OB-Z má již odcvičíno a všichni jsou - no, poněkud provlhlí. Počasí se nezlepšilo, naopak déšť přidával v průběhu dne na intenzitě i když se zdálo, že už to snad víc nejde. Před rozhodčí, stewardem a pomocníky musím smeknout - neuvěřitelné, co vydrželi. Ale nálada byla výborná, řekla bych velmi vysmátá. (Pamětníci závodu v Nové Pace, kde proběhlo památné představení se "španělskými ptáčky na stopovačce" tvrdí, že "společenská úroveň" těchto závodů je podobná.) Všichni, kdo za těchto extrémních podmínek nastoupili zaslouží obdiv, psi se snažili seč mohli přestože jim tekla voda do očí, do uší, lehali si vpodstatě do vody, promoklí až na kůži byli snad úplně všichni bez rozdílu typu srsti. Na výkonech se samozřejmě tyto podmínky podepsali, některé týmy se diskly, především proto, že páníčkové nechtěli svoje hafany dál trápit a odstoupili. Všichni, bez rozdílu, však měli velký potlesk od ostatních přihlížejících , kteří už dozávodili nebo se teprve na plac chystali. 
My měli štěstí a větší déšť nás zastihl při odložení vleže, při ostatních cvicích nám "pouze" lehce pršelo. V naší kategorii bylo 13 soutěžících a my skončili na sedmém místě. Wilík mě opravdu moc příjemně překvapil, vzhledem k podmínkám to byl jeden z jeho nejlepších výkonů. Více v rubrice obedience - závody.       


24.7.2010 V červenci jsme toho stihli opravdu hodně - dva výcvikové tábory a národní výstavu v Mladé Boleslavi.

  Nejdříve jsem se vydala s Wilíkem na týdenní výcvikový tábor Dogmania v rámci něhož probíhal i výcvik obedience pod vedením Kristýny Másilkové. Tábor se konal v Dolním Dvoře v Krkonoších. Naše účast byla ohrožena, protože jsem nemohla najít ubytovnu, v které jsme byli ubytování - GPS nemám. Kámoška Milena, která dorazila dříve, mě však viděla ze zahrádky jedné hospody, neváhala, odešla od rozpitého piva (taková oběť!) a když jsem jela zpátky, nasměrovala mě do správného místa. Spolu jsme potom od dalšího piva pozorovaly ostatní bloudící ... Podrobnosti o táboře v rubrice - tábory... .

  Další tábor na který jsem se chystala,  probíhal v Atíkově rodišti - Smržovce v Jizerských horách a byl zaměřen na agility. Výcvik vedly instruktorka a rozhodčí Jitka Novotná a Atíkova chovatelka Katka Kovaříková. Podrobnosti opět v rubrice - tábory, akce... Velkým překvapením pro mě bylo, že se vlastně s Jíťou znám z jiných akcí (především obedience), jenom jsem doteď nevěděla, že je to ta Jitka Novotná, který píská agility závody a vede výcvik - takže trapas byl na světě. Tábor trval 14 dnů (respektive se týmy mohly hlásit na jeden nebo na oba týdny).

  V oba pátky byli na programu sranda závody, kterých jsme se zúčastnili a protože se nám povedlo dvakrát vyhrát, hnedle si to napíšu do rubriky agility - závody, ať tam máme alespoň nějaký úspěch. Je totiž reálné, že to bude možná navždy jediný agilitní úspěch. Myslím, že nám asi moc často na oficiálních závodech neprojde, až Atík půl tratě zničí, protože "je jedno, co za mnou zůstává a jestli si zpřerážím nohy, hlavně, že letíííííím!!!!!"

  V sobotu 17.7. jsme si z tábora odskočili do Mladé Boleslavi na výstavu. Přihlásili jsme se ještě s bráchou Acíkem (Ace of Speedy dream), který s námi absolvoval celý tábor, se ségrou Carrie (Arabella Speedy dream), maminkou Nessinkou (Finty Fey Aibara) a se štěňátkama z "béčkového" vrhu - Bay Scottym a Baloo. Naše chovatelka Katka nás všechny Speeďáky zahnala do stanu, který jsme společně postavili a potom se ujala šéfování celé akce - byla nazvána pionýrskou vedoucí a nikdo se neodvážil jí odporovat :-) . Nejprve všechny psy postupně upravila (ano, už i borderkám se na výstavách upravují nohy) a potom jsme chodili povinně do kruhu ukázat jí, jak budeme svého psa předvádět. Atilla se předvedl přesně tak jako minule - nanečisto děs a hrůza a při posuzování "navostro" šel pěkně, zřejmě zkouší, co všechno moje nervová soustava vydrží. Umístění a posudek v rubrice - výstavy.  

Fotky ze všech akcí dám snad co nejdříve na rajče a přidám i odkazy na ostatní, kteří fotili. Bohužel nějak nestíhám, prosím o malé strpení. Taktéž snad stránky kompletně co nejdříve zaktualizuji. 


28.6.2010 V sobotu jsme byli s Wilíkem přihlášení na další zkoušky OB-1. Tentokrát v Mladé Boleslavi při MR obedience belgických a australských ovčáků a kolií. A vtipných zážitků opět nad hlavu. První "joke" nastal, když jsem při vet. přejímce u brány zjistila, že jsem sice Wilíkovi vzala očkovák, výkonostňák i papíry, ale jaksi jsem zapoměla sbalit očkovák Atíkovi. Veterinářka byla nekompromisní, takže Jirka i s Atíkem vystoupili z auta a strávili půl dne v Boleslavi. Po poledni u brány už nikdo nebyl (zřejmě se psi uvnitř stali odolnými), tak přišli za námi. Další humorný okamžik nastal, když se ke mně po příjezdu hnala kolegyně spolubojovnice a oznámila mi, že si právě ozkoušel náš závodní prostor zajíček (měli jsme svůj, OB-Z, OB-2 a OB-3 soutěžili na jiném). Zasmála jsem se tomu vtipu od srdce, bohužel to byla pravda. Za chvíli se ušák hnal okolo po dostihové dráze - zřejmě to byl dostihový zajíc. Neměl, chudák, kudy utéct z oploceného areálu a tak strávil celý den ve společnosti belgičáků a kolií. Další vtipný okamžik nastal, když se skupinka slečen s háravou šeltií usadila přímo u závodního placu a tím "zpříjemnily" zkoušky mnohým ze startujících. Pro nás však byl rozhodující zajíc (možná to byl králík). S háravkou takový problém nebyl, ale když jsme se na place dostali do míst, která okupoval před krátkou dobou ušáček, dokázel Wilík, že je pravý ohař. Cvičil pomalu, měl snahu alespoň navětřit stopu a pořád jsem ho mezi cvikama okřikovala. Proto jsem se rozhodla po šestém cviku skončit a netrápit ho. Po skončení zkoušek jsem ho nechala v klidu a s radostí za páskou dotyčné místo vystavit a tím jsem si i ověřila, že šlo skutečně o pach zvěře a nikoli fenu, jak si mnozí mysleli (většina totiž měla s čucháním v téhle části prostoru problémy). No, potěšilo mě, že všechny cviky (až na odložení v sedě, kdy si zase milostpán lehnul) až do chvíle než jsem zkoušky přerušila a ukončila, jsme měli alespoň nějak bodované, nula nebyla žádná. Ale pokračovat opravdu nemělo smysl, nebudu trápit psa, který dělá to co má v sobě hluboce zakódované. Tak skončili naše "vtipné" zkoušky a už se těšíme na další.       

20.6.2010 
Mám za sebou další závody. Tentokrát jsem nechala svoje hafany doma, respektive v Lužnici u Jirkových rodičů. Evidentně jsem jim nechyběla a měli se dobře, když jsem si je večer vyzvedávala, měla Atilla totálně celou hlavu zelenou od trávy. Zřejmě pomáhal vydatně sekat trávu na zahradě. Jela jsem pomoci flyballářům z našeho cvičáku v roli nabíječe na Turnaj sladkých nadějí, kam se do závodu dvojic přihlásili dva naše týmy. Akce to byla úžasná a ještě navíc korunovaná nečekaným úspěchem obou našich dvojic. Podrobné popsání je v rubrice Flyball, závody. 

7.6.2010 
Tak máme za sebou s Wilíkem poprvé zkoušky OB-1. Absolvovali jsme je v Kobylisích v sobotu 5.6.Dohlašovali jsme se na poslední chvíli, protože jsme tuto sobotu měli mít akci u nás na cvičáku. Ta však byla přesunuta na neděli a tak jsem se přihlásila. Neměli jsme moc natrénováno a podle toho to taky dopadlo. Respektive dopadlo to hůř než jsem očekávala. Zkoušky jsme neudělali ale docela jsem se pobavila. Zazdili jsme cviky, které umíme slušně a naopak aporty, se kterýma jsem vůbec nepočítala, měl slušné. Nejvíc mě štve chůze. V tréninku má Wilík chůzi moc pěknou, jakmile jsme na zkouškách nebo závodech táhne se strašně za mnou. Zřejmě je to mojí nervozitou, možná nezvládám připravit ho poslední minuty před cvičením. Vždycky u chůze, která je první ze cviků, působí, jak kdyby měl za sebou už jedny závody. Podrobné vylíčení celé akce v rubrice psím pohledem. 

17.5.2010 
Po dlouhé době jsem se v sobotu vydala s Wilíkem na intenzivní trénink obedience do Prahy za Kristýnou Másilkovou. A aby jsme se neharcovali sami, vnutila jsem tutéž myšlenku i Gábině s Oskarem a tak jsme měli spolucestovatele a spolucvičící. Trénink byl do určité míry stevardovaný, Kristýna nám velela tak jako na zkouškách - některé cviky mě potěšily (čtverec) u některých si myslím, že má Wilík na víc a trochu lehce jsem byla zklamaná (chůze) - a až potom jsme přistoupili k nácviku. Ale, jak upozornila na konci Kristýna, prošli jsme všechny cviky a každý několikrát opakovali, takže je vůbec úspěch, že to všichni až do konce "ustáli". Radost jsem měla i z toho, že jsme se tam opět setkali i s některými známými z obedience (Paslerovci) a tak jsme s Luckou povídaly a povídaly a povídaly,.... Ještě jsem letmo pozdravila Atíkova tátu - Koníka, šli jsme s Gábinou a Oskárkem po tréninku uvolnit a vyběhat psy do Stromovky a frčeli jsme domů.  

11.5.2010 V neděli jsme se s Atíkem zúčastnili tréninku dogfrisbee v Praze na cvičáku ZKO Bráník. Trénink vedla Míša Andrová, jejíchž tréninků jsem se účastnila už dříve s Wilíkem, a Markéta a Veronika Urbáškovi. Atíkovi se to samozřejmě líbilo, tak jako asi úplně všechno, co kdy dělal a dělá. Nás si vzala na starosti Markéta Urbášková a trénink probíhal klasicky. Nejdřív jsme házeli bez psů, trénovali jsme různé druhy hodů a pak následovala práce se psem. Je sranda, jak Atík má přesně opačné "problémy" při tomto sportu než Wilík. 
Přihlásila jsem Wilíka konečně taky na zkoušky obedience, letos jsme se bohužel žádných zatím neúčastnili, protože byla vždy nějaká akce u nás na cvičáku a to je holt přednější. Jenže jde o mistrovství republiky belgických a australských ovčáků a ostatní plemena budou brát až podle toho, zda zbyde místo. Ale Maruška, která to pořádá, mi napsala, že to bude asi těsně, ale že se s největší pravděpodobností dostaneme. 
Dalším zajímavým jevem je, že Atík má na prsou asfalt. Možná to vypadá, že jsem se zbláznila. Jak se tam mohl v tak velkém množství dostat a hlavně odkud, netuším, ale u něj mě absolutně nic nepřekvapuje. Ale museli jsme mu celej flek o velikosti cca 10 cm vyholit  a desinfikovat, má to do krve rozdrbané, nechci to čistit benzínem. Čímž prdíme zatím na výstavy. 
Taky se musím našemu puberťákovi více výchovně věnovat, utekl mi před týdnem za srnou, hajzlík, a musíme začít intenzivně pracovat na jeho sebeovládání, ta jeho výrazná vzrušivost je trochu problém v běžném životě. Tudíž jsme teď trošku polevili se zábavou a soustředíme se na výchovu.
Velkou radost mám z toho, že Wilík absolutně nekulhá a i když přeci jen jdeme házet jeho milované frisbeečko (kdy je u něj zátěž na nohy fakt velká, chodí do toho naplno), tak potom vůbec nemá nejmenší problém. Asi je artroza oprvdu v samotném začátku a Alavis pomohl. 

13.4.2010 Nemůžu říct, že bych se poslední týden s Wilíkem nudila. Jen jsme začali trénovat po zimě agility a flyball, opět se dostavilo kulhání a opět na pravé noze. Opět se mu hůř vstává z pelechu a opět to po čase rozejde. Před časem jsem nasadila Alavis, protože jde zřejmě o artrozu. Jenže minulý víkend už začal po jedné procházce, kdy jsem intenzivně házela míček, kulhat hodně. Vyrazili jsme tedy nejprve k MVDr. Foglarovi a po týdnu, kdy se sice kulhání zlepšilo, když byl v klidu, ale opět přišlo po větší zátěži jsme se s MVDr. Foglarem dohodli, že objednám Wilíčka ke specialistovi, k MVDr. Bartoňovi do ČB. 
Pan doktor zrentgenoval obě ramena, oba lokty i páteř. A nález - DLK 1/0, žádné zranění ani abnormality. Verdikt - Wilík se dostává do středního věku, kdy díky artroze, kterou má, se mu zřejmě vždy rozjede zánět v kloubech a začíná hůř snášet sport, při kterém dopadá na přední nohy. Další, co mu na klouby neprospívá, je zima - ta letošní mu dala asi zabrat.
Dostali jsme lék na přeléčení začínajícího zánětu a jednoznačné doporučení - vykašlat se na veškeré sporty, kde dopadá na přední nohy. Pan doktor nedoporučuje ani skákat jen tak pro radost agi překážky na velikost small. Samozřejmě radu respektuju a s Wilíkem se budeme věnovat jen obedience. Myslím, že to pro Wildu není žádná tragedie, jemu je jedno, jestli si míček sebere z boxu nebo ze země nebo z vody, hlavně že může aportovat. A překážky? Na cvičáku si sem tam zaběhneme nějaké tunely případně slalom a kladinu. Co mě mrzí je, že se Wilík bude muset vzdát svého milovaného frisbeečka. Když mu ale budu házet talíř nízko, aby nemusel vyskakovat, nevidím v tom jednou za týden problém. Bohužel to už nedotáhneme k závodům, ale to je opravdu jen detail. 
Radost mám z toho, že dle pana doktora stav není způsoben žádnou dietetickou chybou, Wilík je v dobrém výživovém stavu. Jsem ráda i kvůli Atíkovi. 
Zato za jednu věc bych si s chutí naflákala. V zimě dostává Wilík obleček jen když už je opravdu velká zima nebo když je ulítaný po nějakém sportu. A tím jsem vše jen urychlila, jeho artritické klouby musí být v teple prostě pořád. 
A další věc: S Atíkem jezdím na agi tréninky k Verče Hruškové. Ta by nás nikdy nepustila na parkur bez toho, abychom si před tréninkem neudělali se psy strečink a procvičení. Z neznalosti jsem tohle s Wilíkem nikdy nedělala ani před agi tréninkem ani před flyballem. A přitom člověk se před sportem vždy protáhne a procvičí, že.... Lidi, nepodceňujte protažení a procvičení vašeho hafana před sportem, není to jen moderní trend, je to nutnost!!!!

4.4.2010 Tak jsme s Atillkou vyrazili na naší první výstavu. Byla to krajská výstava v Mladé Boleslavi - XI. Pojizerská výstava psů. Nasomrovali jsme se do auta k Šárce se Charlottkou a ve Veselí ještě přibrali Janču s Kettkou. Výstavovali jsme ve třídě mladých, kde nás bylo osm a jedním ze spolubojovníků byl i brácha Aaron Speedy Dream. A dopadli jsme  dobře, dostali jsme "V" a posudek je příznivý. Jsem ráda (a měla jsem z toho strach), že se Atík choval celou dobu "slušně" - v kruhu i mimo kruh. Ukázněně odpočíval v kenelce a že se holt při venčení vždycky zbahnil je  vina počasí a terénu. Ale hadr a kartáč to spravili a tak jsme se mohli jako poslední posuzované plemeno jít předvádět. Rozhodčímu ukázal zubiska, nechal se prohmátnout a kupodivu neměl Atík ani potřebu ulízat rozhodčího k smrti, když se nad ním sklonil. I v pohybu se předvedl dobře, hlavně panička se bude muset příště uklidnit a trochu Atíkovi věřit.
Před předváděním si s bráchou spolu chvilku zablbli, panička Aaronka je přitom vyfotila, odkaz na fotky snad dám do galerie.  

21.3.2010 
Včera jsme s Atillkou zavítali na cvičák na agility trénink do ČB k Verče Hruškové. Trénink byl výborný a probíhá přesně tak, že to vyhovuje Atillkově výbušné povaze. Učíme se zatím úplné základy a Verča je opravdu precizní. Určitě budeme k Verče jezdit dál. Ještě než jsme do Budějek vyrazili, byla jsem s Atíkem na "našem" cvičáku. Zkusila jsem Atíkovi jako aportek srnčí spárek, který mají holky na cvičáku připravený na lovečinu. Tak, jak je to u Atillky normální, nic neřešil a spárek úplně normálně vzal. Jarka, která vede lovecký výcvik, sice namítala, že by spíše měl zvěř shánět dohromady než jí po kusech nosit. Ale kdo Atíka zná tak ví, že on by rád z té zvěře ty kusy "vyrobil". 
Odpoledne jsem vzala Wilíka ven a zkoušeli jsem zase po zimě venku obedienci. Tak, jak jsem předpokládala - Wilík ožil, moc ho to bavilo a bezvadně jsme pocvičili. On prostě tu zimu nemá rád.
Bohužel se nám akce, které bych chtěla teď na jaře navštívit kryjí s akcemi u nás na cvičáku, takže jediné větší akce, kam jsem se zatím přihlásila je agility tábor u Atíkovy chovatelky Katky - tam pojedu s Atíkem a potom tábor s Katjou Tamminen, kde jsem byla už loni a velice se mi akce líbila - přihlásila jsem se s jedním psem, zřejmě to bude vhodnější pro Wilíka.  
Do rubriky psím pohledem jsem přidala další povídání od Atillky.