Atilla a Ruprecht

...psím pohledem...

Vánoce 2009 v J. Hradci

  Tak jsme zase jednou jeli do Hradce k rodičům paničky. Tentokrát se mi to obzvlášť líbilo, v třípokojovém bytě, kde prý panička dřív bydlela, se sešlo osm lidí, dvě děti a čtyři psi. Co víc si přát, panička absolutně neměla nade mnou a nad bráchou kontrolu a přehled. Ze začátku jí to vadilo a snažila se, pak vypila několik punčů s griotkou a začalo jí to být jedno. Okamžitě jsem vyčmuchal - první ze všech psů - že pod tím roštím v koutě jsou - mimo jinejch blbostí - i čtyři míčky se šňůrkou!!!! Snažil jsem si je narvat všechny do huby, ale víc než dva se mi tam nevešli, musím víc trénovat. Pak jsem se dozvěděl, že můj je jenom jeden! Neuvěřitelný, k čemu asi bude míček Kokince, která už nemá zuby, mohl by jim s Amálkou stačit jeden, ne? Ale protože jsem v tom mumraji nebyl vidět, rychle jsem u dvou ukousnul šňůrku. Panička na to přišla a řekla, že ty dva ukousaný jsou naše a ty se šňůrkama jsou holek. Vzal jsem to jako pokyn. Pokyn z nebes, éééé vlastně od paničky, že odkousaná šňůrka - rovná se náš míček, tak jsem rychle ukousal ještě ty další dvě. No a představte si, že jsem dostal sprdunk místo míčků. Měla by si panička laskavě uvědomit, co dává za pokyny!

  Potom přijela ta osoba (prej Hanka), co se bojí psů. Já to moc dobře vím a tak se vždycky snažím na ní skočit a vlepit jí hubana, aby se bát přestala - to je určitě ta kánystérepije. Snad to funguje, vždycky stojí jako socha a vůbec se nehejbá, jenom slabě kňučí (můžou lidi kňučet?). Ono to jde docela dobře, Hanka je malá a já když se vztyčím, tak jí došáhnu předníma packama na ramena. Vždycky neomylně zamířím k ní, no co bych se snažil u někoho, kdo mě bere normálně, že jo. No teď to měla Hanka koncentrované, byli jsme na ní čtyři.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  Odpoledne se šlo na hřbitov, my psi teda ne, s náma zůstal venku páníček. Hřbitov je bezva, ten si pamatuju. Když jsem byl štěně, šel jsem podél tohohle hřbitova s babičkou, s mámou paničky (panička drze odjela někam do Paříže, či co) a jak jsme tak šli, tak babička koukala a já jsem koukal a babička byla najednou za plotem a já byl na tom hřbitově. Byla tam díra v plotě a já ani nevím jak, jsem se octl právě na tom hřbitově. Babička hned začala hledat tu díru, abych se vrátil, ale mě se tam líbilo, leželo tam všude spoustu věci vhodných k nošení a to já dělal vždycky k smrti rád. Tak jsem pár věcí přenášel, ale nevypadalo to, že by se to babičce líbilo, dokonce si na mě pak stěžovala páníkům. No tak kolem tohohle hřbitova jsme s páníkem, bráchou, Amálkou a Kokinkou šli a panička a zbylá tlupa šli dovnitř.

  Když se vrátili, dali si ještě dlabanec a jelo se domů.

Byl to zase docela fajn výlet.


 

Žádné komentáře