Atilla a Ruprecht

...psím pohledem...

Nedělní výlet

Tak dneska mě s bráchou naložili páníkové do auta a frčeli jsme na výlet. Že se jede na výlet poznám, panička bere "psí" batoh a oblíká si "psí" gaťata. Vzali s sebou taky mapu a foťák. Říkali, že jede me obhlídnout tratě na dogtrekk. Každou chvíli jsme zastavovali a fotili se nějaké cedulky - prej rozcestníky. Konečně jsme zastavili definitivně.

Hned jsem vyskočil z auta a jal se zjišťovat, kde to vůbec jsme a co že zajímavýho bych třeba mohl provést. Jen mě zarazilo, že páník s paničkou tancovali pořád kolem auta, vypadalo to, že jsme zastavili ne úplně tam, kde jsme chtěli. A že jsme prej neměli zajíždět do kraje, že bude problém auto dostat ze závěje. No do toho mi nic není, tak jsem si šel po svejch. Brácha nasadil zase svůj poslední dobou tradiční výraz "proboha sníh, ach trpím, strašně trpím" a teatrálně předváděl, jak musí stát střídavě na třech tlapkách, protože sníh je něco jako žíravina. Konečně přestali páníkové skákat kolem auta a šlo se kupředu, zpátky ni krok. Akorát každou chvíli rejpali do zmrzlé cesty šroubovákem a snažili se zjistit, cože je pod tím sněhem, jestli asfalt nebo jinej matroš. Opět zvláštní činnost, ale já už jsem od nich zvyklej na ledacos, ono jim to říká dost lidí, že nejsou tak úplně normální. Opět fotili rozcestníky a pořád koukali do mapy. Potom se dohodli, že já, brácha a panička půjdeme furt dál a páník vyhrabe auto, dojede nás, naloží a budeme pokračovat dál.

Šli jsme a šli a páník s autem pořád nikde. Najednou jsme s bráchou ucítili a uviděli vedle cesty takový jako krvavý hromady, tak jsme tam letěli - to Wilíkovi sníh nevadil. Protože má panička značně zakrnělej čuch, tak to hned nezaregistrovala. Brácha se v tom tradičně začal válet, on je fakt prase. Tím na to upozornil paničku a ta si nás hned zavolala, takže mimo to, že je Wilík prase, je i vůl, takhle to zkazit! Na druhé straně cesty bylo zryto a panička usoudila, že tady budou častými návštěvníky divočáci a protože je srab, zavelela na cestu zpárky. Letos už jsme párkrát divočáky potkali a panička je z toho vždycky nějaká nervozní. Jen jsme se otočili, zjevil se páník s autem. Hupsli jsme do auta a jelo se dál. Zase se každou chvilku stavělo a fotilo, takže jsme se proběhli vždycky jen chvilku.

Potom byla cesta horší a horší, až řekl páník, že dost, že jedeme zpátky, dál že už si netroufne. No měl to říct trochu dřív, protože jakmile zastavil už jsme se nerozjeli ani tam ani zpátky. Panička vystoupila, nás nechali v autě a páník zařadil zpátečku a panička zabrala. Já s bráchou jsme paničku sledovali z auta, byla zajímavě červená a hrozně funěla. Najednou zmizela.... Páník vystoupil, strašně se smál a postavil jí na nohy. Panička byla celá od sněhu a tak vesele nevypadala, ale nakonec se chechtala taky. Pustili nás z auta a páník šel shánět do blízkého stavení lopatu.

Už se začalo šeřit a my se konečně odtud dostali a jeli do Lužnice k babičce a dědovi okouknout novou kuchyň. Potom jsme jeli domů do Třeboně a tam páník zjistil, že nechal v Lužnici klíče, takže jsme si udělali ještě jednou výlet do Lužnice. Doma potom vypadal páník s paničkou značně unaveně. Já nevím, když nemůžou tyhle výlety ustát, ať na ně nejezdí, evidentně jim to nedělá dobře.

Žádné komentáře